V pátek 13. ledna vyměnili žáci ze sedmých až devátých tříd místo ve školních lavicích za autobusové sedačky, aby odjeli na hudební exkurzi do pražského sídla České filharmonie. Dopoledne jsme se v Rudolfinu zúčastnili programu pro školy nazvaném Edukace České filharmonie – Politika a hudba, který probíhal v krásné Dvořákově síni. Program tvořily skladby   tří hudebních skladatelů, kteří komponovali na objednávku pro politické účely. Na začátku jsme si vyslechli úryvky z jediné,  symfonie Bedřicha Smetany nazvané Triumfální.
V 50. letech 19. století se chtěl Smetana prosadit na pražské hudební scéně, ale v této době byly všechny posty již obsazené. Uznání si snažil získat právě složenou symfonií, kterou zkomponoval při příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I. s Alžbětou bavorskou. Dvůr ovšem tuto skladbu nepřijal a nepřijal ji ani český národ, protože v tomto díle byla citována melodie rakouské hymny a ta se nehodila do obrazu českého vlastenectví. Druhý poslech byl z opery Nabucco Guissepe Verdiho, jednalo se o nejslavnější sbor z celého díla Va, pensiero (=Leť, myšlenko...). Právě tóny této sborové písně z biblického příběhu o otroctví Židů v babylónském zajetí za vlády krále Nebukadnesara II. a jejich vysvobození se stal v 19. století hudebním symbolem snahy tehdy rozdrobené Itálie o sjednocení. Po přestávce jsme vstřebávali informace i hudbu Dmitrije Šostakoviče, ruského hudebního skladatele, který žil a skládal v době stalinismu a komunismu. Na zakázku k 37. výročí Velké říjnové socialistické revoluce vypracoval během pouhých tří dnů Slavnostní předehru op. 96. Skladba začíná fanfárou (žesťové nástroje), následuje rychlá melodie (dřevěné dechové nástroje), dále se rozezní smyčce a nastupuje lyrická melodie (lesní rohy, violoncella). Toto dílo se hraje poměrně často, zahajovalo i Letní olympiádu v Moskvě v r. 1980. K porovnání a zvýraznění odlišnosti Šostakovičovy hudby zazněl Violoncellový koncert č.1 v podání sólisty Tomáše Jamníka. Z těchto tónů vyznívá, že je to hudba psaná bez přetvářky a bez tlaku, hudba taková, jakou chtěl Šostakovič opravdu psát. Hudební program pokračoval po krátké procházce Malou Stranou do Muzea české hudby
v Hellichově ulici. Tam jsme si poslechli mnoho hudebních nástrojů od klavírů, harmonií, pianin, přes nástroje dechové i strunné – viděli jsme překrásně zdobené housle, kytary, violoncello, dudy a cimbály. Zajímavý zážitek představoval i poslech krásné, ale dost hlučné hudby z orchestrionu. Prošli jsme si historií hudby, poznali jednotlivé způsoby, jak může hudební nástroj tvořit tón, jak vypadali zápisy hudby pro různé typy hudebních nástrojů i jak a při jakých společenských příležitostech se na ně hrálo. Domů jsme si přivezli mnoho dojmů a nejen hudebních zážitků. Nestává se každý den, abychom mohli vychutnávat tóny živě hrané klasické hudby, navíc v tak nádherném prostoru pražského Rudolfina.

Ing. Barbora Hlobeňová, Mgr. Petra Horčičková