O tom, že je Partyzánka školou, která inspiruje, se všeobecně ví. Už méně se asi ví, že řada našich pedagogů má blízko k poezii. A jednou z nich  je naše kolegyně Lucie Domastová. Nevěříte? Věřte a jako důkaz vám přinášíme její poému, kterou se ohlíží za výjezdem našich parlamenťáků do Stráže pod Ralskem!
 
S dětmi výlet do Stráže
jistojistě prokáže,
jak moc umí vyjít spolu,
pojíst u jednoho stolu,
neskákat si do hovoru,
když tvoříme Bílou horu.
Sešli jsme se o půl třetí,
že nás bylo však jako smetí,
dodali bus náhradní,
v dešti trochu děravý.
 
Po příchodu na „hotel“
dostal každý svou postel.
Zabydleli, posvačili,
hned aktivně skotačili.
Pak procházka po městě,
potom ještě po cestě
trošku strašidelná story,
kterak vězeň utek z cely.
 
U večerních řízečků
proběhlo pár vtípečků.
Upír ani prostěradlo
děti z míry nevyvedlo.
Jména svá si sem tam pletli,
nakonec však ve své betli
ulehli a brebentili,
až se dojmy unavili.
 
Po ránu hned snídaně
v místní školní jídelně,
do práce se pak pustili,
batůžky si nalepili,
a tak trochu zalhali,
aby se líp poznali.
Co je tíží, trápí, těší,
v naší škole ať se zlepší,
vymysleli za pár chvil
a hned vtiskli na papír.
 
Za dohledu sluníčka
protáhli jsme tělíčka.
Po obědě v restauraci
ulehli jsme v ubikaci,
na pár chvilek pováleli,
na vycházku vyrazili.
 
Cestou hodně klábosili,
přátelství tak navázali,
důvěru si prokázali,
s míčky trochu poházeli.
S Karlem jsme se pozdravili,
venku pěkně unavili.
A po dobré večeři
ulehli zas do peří.
 
Po ránu zas snídaně,
protažení na stěně,
úklid, návrat postelí
za velkého veselí.
 
Ještě malé ohlédnutí:
K čemu nás ta úča nutí?
Abychom na papír bílý
napsali či nakreslili,
co nám tento pobyt dal,
k čemu nás inspiroval,
zda máme co zlepšovat,
na sobě dál pracovat.
 
V autobusu trocha srandy
ať nám cesta uteče,
než nás z téhle skvělé bandy
vyzvednou naši rodiče.

Made by koordinátorka Lucka Domastová