Nevidím důvod, abych Vám všem nepopřál krásný dobrý den!

Koronavirová krize nám, podruhé v krátké době, sebrala většinu z toho, co nám je milé a co všichni svým způsobem milujeme a potřebujeme. Sebrala nám možnost být spolu, věnovat se našim koníčkům, zálibám, věnovat se své práci, potkávat známé, kamarády. Uzavřela nás do izolace, ve které je občas teskno a nevlídno.  A přestože není nutno, aby bylo stále veselo, občas bylo přeci jen trochu smutno.

Zatímco ve školních lavicích bylo v uplynulých týdnech prázdno, nedaleko nás, v českolipské nemocnici, bylo naopak velmi rušno.  Lékaři, sestřičky, sanitáři a další personál tu sváděl (a svádí) neustálý boj s nemocí, která tak moc ochromila náš život. Možná si řeknete, že je to jejich práce. Určitě je. Jenže za dobře odvedenou práci je slušné poděkovat. A s vědomím toho se zrodil v hlavě Jany Löfflerové nápad. A každý dobrý nápad najde brzy své fanoušky. Z nápadu je náhle vize a od vize je krůček k činu. Ano, tak nějak vznikla výzva „Rozhýbeme Partyzánku – podpoříme nemocnici.“  Výzva, kterou jsme chtěli poděkovat všem těm, kteří, nehledě na své vlastní životy, vynaložili maximum úsilí, aby ty naše ochránili. Výzva, která ale měla rovněž za cíl rozhýbat naše děti a rodiče, kteří zůstali náhle doma bez kamarádů, spolužáků, kolegů, zkrátka bez lidí, se kterými je jim jinak moc dobře. A v neposlední řadě výzva, která měal z našich duší vyhnat „blbou náladu“ !

Svůj ředitelský deníček píšu 22.11., tedy 5 dní po konci něčeho, co se zapíše tučným písmem do dějin Partyzánky. Ne snad kvůli těm úžasným číslům, vždyť kdo by ušel, uběhl či ujel na kole za 10 dní 19 821,9 km? Ale kvůli tomu, že jsme si všichni uvědomili, jak důležité je být spolu a jak důležité je prožívat společné věci. Výzva nás skutečně rozhýbala, vždyť se do ní zapojilo 184 žáků školy. Rozhýbala ale i naše rodiče, kamarády nebo úplně neznáme lidi, kteří se rozhodli náš projekt podpořit! Jak jinak si vysvětlit číslo 845 účastníků? A my všichni, kteří jsme vyšli, vyběhli či vyjeli na kole, jsme svým činem ukázali sami sobě a našim dětem, že stačí málo, abych vyjádřil svůj názor, svůj postoj. Že stačí málo, abychom řekli „Děkujeme.“

Nyní děkuji já vám všem, kteří jste se zapojili do výzvy „Rozhýbeme Partyzánku“. Děkuji Janě a Pavlovi Löfflerovým, kteří věnovali výzvě neuvěřitelné úsilí a bez kterých by nespatřila světlo světa. Děkuji Iloně Červinkové za to, že nás každý večer bavila svým zpravodajstvím a neustále se probírala nepřeberným množstvím fotografií a emailů.  Děkuji všem, kteří finančně přispěli na transparentní účet Výzvy, děkuji Spolku Naše Partyzánka  a Městu Česká Lípa za finanční, organizační i morální podporu.

Jsou vás zástupy, kterým je třeba poděkovat (o tom zas v jiném článku), důležité však je, že jste poděkovali vy všichni! Jsme přeci Školou, která inspiruje!

Ps.: V učitelském žebříčku jsem obsadil slušné 31.místo….obávám se, že větší vzdálenost urazila většina domácích mazlíčků, kterých se zapojilo 69! Ale jak mi Jana během výzvy napsala: „Karle, nic není málo!“