V pátek 12. 5. 2017 se v Praze uskutečnilo vyhlášení výsledků v literární soutěži „Jak vyrůstám s knihou“ v rámci mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha 2017. V letošním ročníku se pozornost zaměřila na „svět audioknih“. Naše pozornost však směřovala k Natálii Veselé (třída 8.A), kterou odborná porota vybrala mezi 10 nejlepších v celé republice. Natka psala pojednání o knize, která se jí nejen velice líbila, ale která ji i ovlivnila, díky které získala nějakou zkušenost a podělila se o to, co si díky ní uvědomila. Zkrátka – „Jak s knihou povyrostla“. Vybrala si knižní titul Život po tobě od spisovatelky Jojo Moyes. Oceněnou práci si můžete přečíst i vy, viz. níže. Natka se nakonec neocitla „na bedně“, ale pro nás JE vítězkou!

Natko, děkujeme a gratulujeme za skvělou reprezentaci školy a přejeme Ti, ať Tě knihy baví a inspirují dál!

S díky Petra Slámová

Jak vyrůstám s knihou

Život po tobě – Jojo Moyes

"Tuto knihu jsem si vybrala proto, že je to jedna s knih, o kterých si po přečtení můžeme říci, že nás něco naučila. Také člověku sundá,,růžové brýle“ a uvědomí si, že pořekadlo nic není tak zlé, jak se zdá, v některých situacích neplatí. Život po tobě je knížka o ztrátě člověka, kterého jste milovali, o změně pohledu na svět a ztrátě a nalezení sebe sama.
Díky ní jsem pochopila, jak moc bolestivé je ztratit někoho, na kom Vám záleželo, někoho koho jste milovali tak, že byste pro něj dýchali. Člověk zjistí, jaké to je žít bez něj a snažit se najít důvod, proč dál žít. A i když to může být často velmi složité, jelikož se stane, že když ta osoba už nežije, část nás zemřela s ní, nakonec se i přes spoustu překážek, které si často děláme sami, musíme, ne kvůli lidem kolem nás, ale hlavně kvůli nám samotným vzchopit, postavit se na nohy a začít znovu žít. Musíme hledat nejrůznější způsoby, podněty a místa, často i takové, o kterých bychom neřekli, že nám pomohou, aby nás oživily, rozveselily, povzbudily a my díky nim zase byli schopni normálně žít, neutápěli se ve smutku a dovolili jsme si být i šťastní. Pokus o návrat k životu před tím je ale zbytečně moc bolestivý, protože i když se sebe víc snažíme, nepodaří se nám zapomenout a my se jen dál utápíme ve smutku, zoufalství a nedokážeme se posunout dál. Totéž ale platí i o úplném zapomenutí a pokusu o útěk. Před minulostí a hlavně našimi myšlenkami a bolestí v srdci nedokážeme utéct a ať jdeme kamkoliv, vždy nás doženou a jsou ještě horší než před tím. Také se musíme poprat s pocitem, který nám říká, že chceme být sami a nikoho nepotřebujeme, protože je to přesně naopak. Potřebujeme osobu, o kterou se budeme moc opřít, vyplakat se jí na rameni, svěřit s našimi pocity a podělit se s naší bolestí, když je již k nevydržení. Tato kniha mě však naučila, že osoby spojené s minulostí nám nepomohou. Ony nás totiž většinou litují a jejich pokusy o pomoc nám spíše způsobují větší bolest. Nejvíce nám pomůže něco jako nezaujatý pozorovatel, který nás vyslechne a podpoří. A přesto, že oprostit se od lidí spojených s minulostí, nám tedy trochu pomůže, neměli bychom je úplně ignorovat, jelikož ztráta těchto osob, nejčastěji je to rodina, ale i přátelé, nám způsobí jenom další bolest a navíc ji způsobíme i jim. Ztráta nás ale často změní. Chováme se tak, jak bychom se nikdy před tím nechovali a je velice těžké znovu najít naše staré já. Což se nám ale úplně nepodaří a já si myslím, že to ani není potřeba. Ono je totiž úplně normální, když nás takováto ztráta poznamená a většinou jsme díky tomu dospělejší. Hlavně se ale musíme potýkat s výčitkami svědomí, protože i když je jasné, že za to nemůžeme, pokládáme si otázky co by, kdyby…… Co když jsem mohla udělat něco proto, aby ještě žil? Co když jsem mohla udělat něco jinak? Co když jsem udělala něco, co to zavinilo? A i když nám většina lidí říká, že se rozhodně nemáme trápit výčitkami svědomí a naše podvědomí nám to vlastně říká taky, my se stejně ve chvílích kdy jsme sami obviňujeme. A jedna z nejhorších věcí, které nás užírají, je pocit, že si nezasloužíme dál normálně žít, natož být dokonce znovu šťastní.

Mě osobně tedy tato kniha toto všechno naučila a kdyby se mi do budoucna stalo něco podobného, budu vědět, jak se zachovat. Takže i když jsme na tom nejhůř a ocitáme se úplně na dně, vždy najdeme cestu, po které se vrátíme zpět do normálního život. A je jen na nás, jak dlouhá ta cesta bude, kolik překážek budeme muset překonat a jestli na konci té cesty budeme opět šťastní."

Natálie Veselá, 8.A