Můj (ne)obyčejný život

Nebezpečná procházka

“Tak už běž na tu procházku” zavolá mamka ze seshora. “Tak tohle na neviditelnýho už neuhraju,” řeknu si otráveně, zaklapnu notebook a už se navlékám do venkovního oblečení. Bezmyšlenkovitě sejmu vodítko z věšáku, nasadím psovi obojek a chystám se k odchodu. “Pff další nudná procházka” povzdechnu si. “Jo, a dej si pozor na vlky, Karkulko,” zavolá na mě táta z chalupy, “minulej tejden jsem chytl dva na fotopast”. “Tak jo, já se fáákt hrozně bojím,” odbudu ho a odcházím z chalupy, alespoň od nich budu mít pokoj.

Mířím k lesu, ostatně jinam to od nás ani nejde. Po silnici přes ves, a pak už jsem konečně zabočil do lesa. Bezcílně se toulám hvozdem, jen zaregistruju, že jsem prošel Malinovou roklí a okolo jezevčího hradu, prostě jdu tam, kam mě nohy nesou. Náš foxteriér Máša okolo mě vesele skotačí, ale já jí moc nevnímám, musím přemýšlet nad ... vlastně nad vším. Z dnešní procházky musí být asi trošku otrávená, když jí ani klacky neházím. Z lesa jsem se vynořil na loučku pod skalami a všiml jsem si, že cesta okolo je rozrytá. Prasata. Raději jsem si zavolal Mášu a dal ji na vodítko, ale nepanikařil jsem, kolik takových rozrytých cest jsem už prošel. Šli jsme takhle dalších pět minut a když jsme se zase začali blížit k lesu, Máša začala na šňůře najednou divně tahat, ale nevšímal jsem si toho. Po chvíli zvednu oči a rázem mám srdce až v krku. Na tomto místě má klidná procházka končí. Pár desítek metrů přede mnou stála v křoví u cesty statná prasnice. ”Neměla by utíkat?” podivil jsem. Zaostřil jsem a hned mi to bylo jasné. Vedle ní stálo pět malých chrochtajících pruhovaných překvápek... Á, tak možná šest, vážně je to šesté puntikaté? Normálně bych asi mohl pomalu odkráčet, ale s ňafajícím psem to byla úplně jiná liga. Tak či onak, prasnice se směrem ke mně blížila zvyšující se rychlostí a nezbylo moc času na přemýšlení. Budu to já, kdo bude utíkat. Trhnul jsem vodítkem a vlekl jsem psa za sebou. Máša to pobrala jako závod a trošku mě kousla do nohy, abych utíkal rychleji. Ale už teď jsem utíkal nejrychleji, jak jen jsem mohl. Vzpomněl jsem si, že když se utíká před býkem, má se prý kličkovat. Tak jsem to stejné zkusil na svini, možná jí to zpomalí. No, evidentně to nefungovalo, ale zachránila mě jiná věc. Potok. Bez rozmýšlení jsem ho přeskočil, a i se psem utíkal dál. Mášena naštěstí začala spolupracovat a začala mě trochu táhnou na vodítku. Bachyně se ztratila z dohledu, snad se vrátila za svými selaty. Ale můj bezhlavý útěk a kličkování mělo jednu nevýhodu. Ztratil jsem se. A jít zpátky stejnou cestou se mi rozhodně nechtělo.  Další problém byl, že se už trochu začínalo stmívat a podle mého odhadu jsem byl tak hodinu od bezpečí domova. Začínal jsem panikařit. ”Hlavně se uklidni,” říkal jsem si, ale moc to nezabíralo. Šel jsem oklikou, dost velkou oklikou. Běžel jsem indiánským během, chvíli běžet, chvíli jít normálně. Psa už jsem se odvážil pustit z vodítka, ale i tak jsem ji pořád přivolával k noze. Dost jsem se bál tmy. “Najdu si cestu domů? Neodbočil jsem náhodou špatně?” ptal jsem se sám sebe a panika narůstala s každou minutou strávenou v lese. A najednou jsem to uviděl. Silnici.

Sice mi nebyla povědomá, ale silnice musí přece někam vést. Tak jsem se vydal na tu stranu, kde jsem tušil, že je asi můj domov. A vskutku. Poprvé za celý den jsem měl dobrý odhad. Uviděl jsem rozcestník, který ukazoval směrem do vesnice, kde jsem bydlím, bylo to jenom dva kilometry. Tak jsem se psem radostně doskotačil k chalupě. Otvírám dveře. “Kde ses tak loudal?” ozve se z kuchyně. Ani bych nevěřil, jak rád je uslyším. Moje (ne)obyčejná procházka byla u konce.